Co dělat s Hujerem?

25. 2. 2013 | PhDr. Vojtěch Bednář

Chodí za mnou jako ocásek a neustále se mi snaží podkuřovat, protože si myslí, že jej pak povýším. Myslel jsem si, že taková postava je jen ve filmu, ale už se to nedá vydržet. Nevím, co mám dělat

Pokud vám text v podtitulku tohoto článku připadá absurdní, pak vězte, že se jedná o naprosto skutečnou záležitost. Pokud je to naopak popis situace, kterou znáte ze své praxe, vězte, že v tom rozhodně nejste sami. Slavná postava Hujera z filmu Marečku, podejte mi pero, ostatně nevznikla náhodou, ale jako obraz méně slavné skutečnosti. Hujeři jsou realita. Jsou mezi námi. Bohužel, na rozdíl od onoho slavného filmu jím nelze tak jednoduše říct

                                                                                              Hujer, metelesku, blesku!

 

Kde se vzal a jak vypadá

Podívejme se na celou věc poněkud více prakticky. Hujer je právě díky filmu zažité označení pro člověka, který se snaží o udržení nebo vzestup kariéry tak, že projevuje nadměrnou servilitu vůči svým nadřízeným.  Aby nebylo mýlky, Hujer většinou touto servilitou nenahrazuje deficit práce, což, jak uvidíme, situaci příliš nezlepší. Hujeři nebývají extrémně výkonnými pracovníky, protože na výkon nemají čas a často ani dispozice. Na druhé straně ale typický Hujer není flákač, není to člověk, který by nepracoval, nebo pracovat nechtěl. Hujer vykonává svěřené úkoly. Často tak činí okatě, a někdy téměř obřadně, aby ukázal všem kolem sebe, a najmě nadřízenému, jak dobrý je pracovník. Nikdy se neopomine pochválit a ukázat svou důležitost. Někteří Hujeři se chlubí výsledky cizí práce, ale nikdy tam, kde by se na to mohlo přijít. A nejen to, Hujer se okatě a obřadně zlepšuje. Je první dobrovolník na všemožné aktivity, rád se vzdělává, vyhledává inovace, soustavně studuje (když to nadřízený vidí)

 

                                         Do práce se chodí hned na první pokus (z filmu)

 Hujer je ocáskem svého nadřízeného, kterého neomezeně obdivuje. Otevírá mu dveře, zdraví jej hlubokou poklonou, všechny ostatní viditelně a nahlas nabádá k úctě, kdykoli vidí, jak se vedoucí zjeví ve dveřích.  Je-li to možné, věší Hujer vedoucímu kabát, odsouvá mu židli, skoro vždy výrazně pokyvuje hlavou při státnických řečech vedoucího, je zcela lhostejné, co říká. Hujer se ukazuje nadřízenému podívej, jak jsem loajální a je-li to aspoň trochu možné, ukazuje kolegům podívejte, jak jsem s ním zadobře.

Co Hujer dělá, nedělá náhodou. Ona servilita není ničím jiným, než viditelnou podobou Hujerovy strategie přežití. Hujer věří, že dostane přidáno, že bude povýšen, že získá zodpovědnost. Že bude mít vyšší místo v kukani (pamatujete na film?), odkud bude moci shlížet. Faktem je, že tato strategie Hujerům často vychází. A to i tam, kde bychom to vůbec nečekali.

 

Příčina a důsledky

Hujerovo chování je jednoznačně patologické, ale nebylo by správné mu ho prostě vyčítat. Hujer totiž nevzniká na pracovišti, ale už ve škole a v rodině, částečně za ním stojí možná i vrozené dispozice.  Když se ho budeme snažit násilně přeučit, uděláme si medvědí službu, protože přijdeme o jeho pracovní kapacity. Na druhé straně pokud budeme hrát Hujerovu hru a on díky nám poroste, může to být nebezpečné.  A nejenom proto, že tím všem ostatním (kteří si Hujera pro jeho chování hluboce neváží) ukážeme, že podlézat se u nás vyplácí. Většina Hujerů se totiž okamžitě poté, co je jím svěřena autorita a moc nad lidmi stává despoty. Povýšit Hujera do skleněné kukaně znamená nainstalovat si sem člověka, který bude před svým představeným stále víceméně servilním, ale hodným šéfem, ovšem po jeho odchodu bude svým podřízeným velet tak, aby jasně věděli, kdo je tady pánem, a kdo má v hrsti celý jejich život. Proč by to dělal? Jednoduše proto, že moc vnímá jako sladkou odměnu za to, jak se sám musel dlouhá léta ponižovat.

 

Diagnóza  

Jak poznáme Hujera? Je to obtížnější, než se zdá, protože zatímco jeho kolegové mají o svém Hujerovi ihned jasno, pro nás může být dlouho pouze komunikativním pracovníkem. Nadto užitečným, vždyť nám pomáhá, poskytuje zpětnou vazbu. A nejen to, Hujer je nejlepší dobrovolník. Když přijdeme na kontrolu, je to právě on, kdo pracuje, zatímco ostatní se pouze opírají. To je ovšem optický klam, všichni pracují, pouze Hujer teatrálně.  Rozeznat Hujera chce cit, a hlavně, chce to být kritický. Jeho chování nám totiž bude příjemné; vždyť nás chválí, a ne pouze obřadně. Je pozorný.  Vyplatí se klást si otázky: Nechválí nás příliš? A není to stále jen jeden a tentýž zaměstnanec? Nedívají se na něj ostatní úkosem? Nestraní se jej? Neklopí před ním oči? To jsou drobné indikátory. Žádný z nich nám nedává jistotu, ale pokud se jich sejde více, měli bychom být ostražití.

 

Zacházení

Poznáme-li Hujera, musíme se s ním vyrovnat. Ignorace obvykle jeho úsilí nesníží. Naopak, může jej podporovat, protože jakýkoli náš, třeba jen velmi drobný a nezamýšlený signál bude vnímat jako pozitivní zpětnou vazbu.  Elementárním systémovým řešením je jasně vytvořit, a prosazovat stav, kde platí pro všechny stejná pravidla a všichni mají stejnou možnost se podílet na rozhodnutích a růst. Ideální je, pokud má firma jasně definován kariérní systém a pokud se povyšování, přidělování postů a funkcí řídí objektivními kritérii nejlépe „ob úroveň“, tedy tak, že o povýšení nerozhoduje v konečné instanci přímý nadřízený.  Dobré je, když něco podobného platí také pro odměňování a to jak řádné, tak mimořádné.

Poznáme-li, že jsme získali „svého Hujera“, je dobře, když mu dáme jasně najevo, že z jeho chování žádné benefity nevyplynou. Rozhodně by neměl získat pozici, nebo se dostat do situace, kdy by měl bezprostřední kontrolu nad jinými lidmi. Místo toho jej ale můžeme zaměstnat tím, že mu dáme závažný, avšak samostatný úkol. Pokud se jeho výsledkem bude moci pochlubit ostatním, můžeme jej veřejně pochválit (velmi to ocení), avšak jak více, tak i méně viditelné pokusy o servilitu bychom měli jednoznačně odmítnout, a udržet si profesionální odstup; jak v komunikační, tak i ve fyzické rovině. Hujera bychom také neměli nikdy brát jako mluvčího, a už vůbec ne arbitra podřízených, a to i když jeho ochota do obou těchto rolí výrazně kontrastuje s neochotou ostatních. To neznamená, že bychom jej měli z aktivity úplně vyloučit, ale měli bychom aktivně prosazovat zapojování jiných lidí.

 

Zvládnout Hujera není jednoduché, a vždy záleží ve velké míře na konkrétní situaci a okolnostech.  Nevíte-li, co s Hujerem dělat, nestyďte se obrátit na odborníka. Na rozdíl od Freeridera nebo jiných problémových typů neškodí ihned, ale zato velmi soustavně, proto jej nesmíme ignorovat. Pokud se nám ho ale povede zvládnout, bude pracovat, a může být i spokojený, byť na svou vytouženou zasklenou kukaň nikdy nedosáhne.  

 

Tento článek vyšel také na serveru HR News

vojtech bednar2

PhDr. Vojtěch Bednář

Sociolog - odborný poradce

další články autora >
více o autorovi >



{emailcloak=off}