4. 3. 2013   PhDr. Jan Drahoňovský

1. Vedoucí je závislý na alkoholu nebo drogách, popř. herních automatech.
Je zřejmé, že běžné záležitosti týkající se řízení lidí jdou zcela stranou, prioritou je pro něho uspokojení jeho neřesti. V důsledku toho má velké výkyvy v emocích. Může být v depresích nebo naopak vzteklý. Chová se nekonzistentně a postupně se stahuje z kontaktů.

2. Vedoucí podvádí a myslí si, že o tom nikdo neví.
Prezentuje se po vzoru hesla “nahoře huj, vespod fuj”. Např. zadává předražené zakázky svým kámošům, falšuje výběrová řízení nebo udržuje sexuální vztah se svou podřízenou (kterou pak ji prezentuje jako nejlepší pracovnici). 

3. Vedoucí se nestará o vztahy mezi pracovníky.
Jeho postoj je: Máte problém mezi sebou? Musíte si to nějak vyřešit. Např. jeden z kolegů v kanceláři kouří, druhý je nekuřák. Ač by bylo velmi snadné zakročit, vedoucí problém nechává být. Když se zhorší vztahy na pracovišti, snadno se z toho vedoucí vyviní s tím, že označí jednoho z nich za nepřizpůsobivého. Někdy jej dokonce těší, když se jeho podřízení mezi sebou škorpí.

4. Vedoucí uplatňuje bossing.
Protože je vnitřně nejistý, snaží se prokázat neschopnost svého podřízeného. Nesděluje mu informace, ale pak mu vytýká, že není informován. Dává najevo, že svého podřízeného nesnáší, tudíž ho dotyčný raději nevyhledává. Před nadřízenými se k němu vedoucí chová shovívavě. Zajímavé je, že pokud tento podřízený odejde, zpravidla se dříve či později vynoří nová oběť, na kterou se šéf zaměří. 

5. Vedoucí vše deleguje na své zástupce a další podřízené.
Díky tomu ze sebe shodí práci jako mustang nepohodlného jezdce. Zároveň však úkoly často končí u někoho, kdo není schopen je splnit. Podřízený má odpovědnost, ale žádné pravomoci ke splnění úkolu. Naopak vedoucímu zůstávají vysoké pravomoci a má jen minimálnmí faktickou odpovědnost. Toho lze snadno zneužít ke korupčnímu jednání a v případě průšvihu nalézt obětního beránka, na kterého to lze hodit.

6. Vedoucí je nerozhodný.
Pracovníci obvykle chtějí slyšet jasné instrukce, oceňují rychlá rozhodnutí i připravenost nést riziko. Pokud se ale vedoucí drží raději zpět, ať ze strachu, taktické opatrnosti či z důvodu mocensko-politického, přestanou se lidé sami angažovat a práci omezí jen na to, co mají nařízeno. 

7. Vedoucí má své oblíbence.
Jednomu nadržuje a dlouhé hodiny s ním diskutuje, druhého si ani nevšimne. Spousta věcí se řeší za zavřenými dveřmi a je rozhodováno o lidech, kteří k diskusi připuštěni vůbec nejsou, ačkoli se jich to týká. V případě sporu vedoucí nikdy nevyslechne obě strany, věří výhradně svému oblíbenci.

8. Vedoucí předem podezírá svoje lidi ze všeho nejhoršího.
Nedůvěřuje jim, tvrdě je trestá, má všeobecně destruktivní přístup k chybám podřízených. Myslí si, že nejlépe splní úkol jen on sám. Vede k pasivitě podřízených.

9. Vedoucí vyžaduje servilní, podlézavé chování.
Obklopuje se suitou přitakávačů a pochlebovačů (hujerů), a podle toho také vypadají jeho rozhodnutí. Nesnáší ty, co mají sebedůvěru a dává jim to pocítit. Vedoucí je hrubý, se svými podřízenými hovoří vulgárně. 

10. Vedoucí se nestará o organizaci a materiálně technické zabezpečení.
Zatímco vedení si pěstuje jakýsi VIP klub, mají luxusní kanceláře, místa k parkování hned před budovou, služební telefony s neomezeným kreditem, apod.; jejich podřízení pracují namačkaní po pěti v maličké kanceláři, sedí na ošoupaných židlích a hádají se dva o jeden počítač (o tom, že parkují kilometr od podniku ani nemluvě). Podřízení bývají často zavaleni nenadálou prací, která se musí stůj co stůj udělat, aby pak další týden neměli do čeho píchnout. Vedoucímu je to jedno, zajímá ho jen aby navenek vše fungovalo, aby se mohl prezentovat před svými nadřízenými.

Podřízení své výše postavené bedlivě sledují a hodnotí jejich chování v kontextu morálních kategorií. O svém šéfovi vedou sáhodlouhé diskuse nejenom s kolegy, ale i s přáteli a manželskými partnery vně podniku. A pokud se jejich představa o správném vedoucím hrubě rozchází s realitou, mívá to nepříznivé dopady nejenom na jejich práci.

Článek byl inspirován pojednáním o deseti největších chybách vojenských velitelů na všech stupních velení (Dziaková, O. Vojenská psychologie. Praha: Sursum, 2009).