9. 9. 2013 PhDr. Jan Drahoňovský
Kolikrát za den uděláme něco, co jsme vůbec nezamýšleli udělat? Třeba pomůžeme kolegovi s náročným úkolem, protože my zrovna nemáme na práci nic exponovaného, nebo ho odvezeme autem z práce mimo naši běžnou trasu. Možná je to v pořádku, namítnete, vždyť prosociální chování je součástí naší lidské přirozenosti, bez něj bychom jako druh asi nepřežili! Jenže, jak je možné, že někomu pomůžeme a zároveň z toho máme neurčitý špatný pocit? Něco bude asi trochu jinak...
„Je velký rozdíl mezit tím, jaký život je, a jaký by měl být. Ten, kdo si nevšímá reality a nechce vidět, jací lidé jsou, a staví spíše na svých přáních a představách, jak by svět vypadat měl, nedopadne dobře. A člověk, který se chce za všech okolností chovat ušlechtile a jevit se všem jako dobrý člověk, se zlou se potáže mezi tolika lidmi, kteří dobří nejsou.“
Nicolò Machiavelli
Každý z nás by se chtěl mít v životě lépe než ostatní nebo na tom alespoň nebýt výrazně hůře. Mnozí věří, že jim k tomu dopomůže poctivá a tvrdá práce. Částečně je to pravda. Jenže realita je taková, že nás pak často předběhne někdo, kdo zdaleka tak pracovitý není. Anebo zjistíme, že jsme usilovně pracovali a přitom výsledky naší práce si přivlastnil někdo jiný, kdo s tím neměl vlastně nic společného. Není to k naštvání? Jistě, ale to nám moc nepomůže. Jen málokdo by si přál být považován za křiváka nebo hajzla. Jenže zůstat stát v rohu bez nároku na nic, to také nechceme, že? Jak na to? Řešením je naučit se na každodenní interakci s lidmi nazírat jako na neustálou soutěž o: zdroje / přístup k informacím / přízeň (lásku) / a především o nadvládu. Říci, že nás se to netýká znamená zavírat oči před blížícím se hurikánem. To si může dovolit jen ten, kdo opravdu nic nechce (a nemůže ani o nic přijít), anebo má takové dovednosti, že všichni potřebují jeho, ale on nikoho. Kdo z nás to o sobě může říci? Stejně jako existuje určitá pravděpodobnost, že se muž bude muset někdy během svého života porvat (a pak se hodí alespoň základy sebeobrany), pak i během našeho profesního života se budeme potýkat s různými drobnými i silnými útoky na naši integritu. A pokud nebudeme umět správně a včas zareagovat, dostaneme pár úderů z leva i zprava a nemůžeme čekat, že to budou jen „férové“ údery, bohužel. A pokud budeme opakovaně prohrávat v těchto drobných šarvátkách, snižuje se nám sebevědomí, a to se mnohdy promítá i do oblastí, které s tím nesouvisí. A pak si nakonec nevěříme ani v oblasti, v níž jsme profi. A to z nás dělá oběť, což je velmi špatný výchozí bod do života! Do opravdové rvačky se běžný člověk dostane spíše výjimečně, terčem drobné šikany a manipulace se můžeme stát x-krát za den dokonce i mezi nejbližšími, v pracovním kolektivu je to však prakticky nevyhnutelné. Pouze ve velmi malých kolektivech, kde se všichni navzájem dobře znají, je možné, že ostatní nebudou mít žádné manipulativní tendence. Jinak se můžete spolehnout, že na vás něco zkusí, už jenom čistě ze sportu (ano, převézt někoho už samo o sobě působí nemalou slast). Jenže proč si to nechat líbit?
Proč se nechat přesvědčit ke koupi věcí, které nepotřebujete, nebo k podepsání smlouvy, která je pro vás silně nevýhodná? Proč se nechat předbíhat ve služebním postupu mladšími a méně schopnými kolegy? A proč konečně neprosadit své konstruktivní návrhy na zlepšení, se kterými jste na schůzích zatím neměli žádný úspěch?
Není možné dosáhnout všech svých cílů, obzvláště když jsou odvislé od jiných lidí. Je velmi nepravděpodobné, že by se vám podařilo přimět všechny okolo, aby prosazovali vaše záměry. Je však možné přestat být obětí a vzít svůj život do svých rukou. A to není málo.
Zaujalo vás to? Přihlašte se na náš seminář konající se v Praze na Novotného lávce ve dnech 25. října a 29. listopadu. Více se dozvíte zde.