18. 3. 2013 PhDr. Vojtěch Bednář
komunikace s podřízeným v seniorském věku má svá specifika, často vyžaduje cit i odlišný přístup oproti mladším kolegům. Zato se nám však senior může odvděčit pozitivními vlastnostmi, které z mladšího pracovníka nedostaneme.
Česká populace stárne, to je všeobecně známý jev. A nejen to. Jak stárneme, trávíme stále více času v práci. Lidé, kteří jsou stále ještě zaměstnanci, a dokonce u nich nepozorujeme ani výraznější úbytek sil by ještě před několika generacemi již dleli na zaslouženém odpočinku. S lidmi zejména v mladším seniorském věku se můžeme stále častěji setkávat jako s uchazeči o zaměstnání, přičemž jejich znalosti i dovednosti mohou často více než soutěžit s vlastnostmi podstatně mladších lidí.
Z toho všeho vyplývá, že je nutné, aby se vedoucí pracovníci naučili se staršími zaměstnanci komunikovat. A je zřejmé, že komunikace s nimi musí vypadat jinak, než komunikace s mladšími kolegy. Tím, jak člověk stárne, se přirozeně mění jeho vnímání, chápání světa i to, jak přijímá i zpracovává informace. Budeme-li si toho vědomi, budeme moci se seniory spolupracovat efektivně a tak, že to firmě ponese kýžený prospěch.
Pomalu neznamená hloupě
Jak tedy komunikovat se staršími podřízenými? V prvé řadě by nebylo správně, abychom jím dávali najevo svou dominanci. Negativní, ba přímo nebezpečné je taky, když se vůči nim budeme snažit projevovat „asertivně“. Je daleko pravděpodobnější, než u mladších kolegů, že by toto chování zůstalo nepochopeno, respektive, že by jej náš podřízený chápal jako osobní atak vůči sobě. Naproti tomu přehnaná „laskavost“ může podřízeného seniora ponižovat. Nejlepší proto je, pokud se k němu budeme chovat rovným způsobem a také budeme ve větší míře dávat najevo slušnost a společenskost. Slova jako prosím, děkuji, a „byl byste tak laskav“ by neměla chybět v našem slovníku, stejně tak, jako výrazy, kterými dáváme seniorovi najevo, že si ho vážíme a že je pro nás důležitý. Většina seniorů má totiž mnohem menší toleranci k negativnímu stresu, a tak pokud bychom je stresovali, mohlo by se stát, že udělají v práci chybu.
Stejně tak je potřeba počítat, že náš senior vnímá o něco pomaleji a hůře, než my. Je třeba s tím počítat, i když nám to nedává najevo, nebo to dokonce hlasitě popírá (dost často v obavě o zaměstnání). Proto bude lépe, když mu budeme dávat příkazy jasně a srozumitelně, čitelně a pokud možno jednoduše. Ne však tak, aby to bylo příliš jednoduché, pak bychom jej uráželi a na jeho případnou nedostatečnost nevhodným způsobem poukazovali. Na seniora bychom měli hovořit o něco hlasitěji a pomaleji, ne ale tak, aby to působilo hloupě; pak bychom o něj mohli snadno i přijít. Stěžejní sdělení bychom měli opakovat, pokud možno jen jednou.
Jako partneři
Většina seniorů v zaměstnání nechce, abychom na ně brali ohledy, ale aby mohli být našimi rovnocennými partnery. To v praxi znamená, že bychom jím neměli dávat okaté, příliš viditelné úlevy a přilepšení. Úkoly, které jím zadáváme, bychom ale měli uzpůsobit jejich možnostem a kapacitám. Je to obtížný úkol, ve kterém je těžké hledat rovnováhu. Pokud jí však najdeme, zjistíme, že senior je velmi často v řadě ohledů užitečnější zaměstnanec, než jeho pravý opak, mladý člověk či absolvent.
Vyšlo také na serveru www.personalni-marketing.cz