6. 5. 2013   PhDr. Vojtěch Bednář

Ačkoli si na první pohled můžeme myslet, že iluze a následná deziluze o našich kolezích, podřízených a o tom, jak nás vidí je problémem jen doby, kdy se s nimi seznamujeme, opak je pravdou. Falešné představy se rády projevují a mohou projevovat i kdykoli jindy. Mohou přetrvávat celé roky a ve své nahotě se objevit v okamžiku, kdy nastane krize, nebo v podstatě jakýkoli problém. Mohou také vznikat i u lidí, které dobře známe, nebo si to alespoň myslíme, pokud u nich došlo k nějaké podstatnější změně, a pokud má tato změna vliv na to, jak se vidíme (typickým příkladem je, když se čerstvě jmenovaný vedoucí domnívá, že na něj jeho ještě donedávna kolegové pohlíží stále jako na kamaráda).  Zkrátka a dobře představy jsou zde stále, a s nimi i riziko deziluze. Co se s tím dá dělat?

Řešení amatérské

Existují v podstatě dva druhy lidí lišících se tím, jak k riziku deziluze přistupují. První druh je někdy označován jako „věční naivkové“ ochotní si stále a stále nabíjet ústa a přitom nepřetržitě věřící představě, že všichni ostatní pro ně chtějí jen to nejlepší. Druhý druh jsou „realisté“, kteří prozřeli, problematice představ o druhých víceméně laicky rozumí a umí na ni reagovat. Naneštěstí velice často tak, že „racionálně“ vidí v ostatních lidech pouze to nejhorší. Kdo je v podstatě zlý, nenávistný a úkladný, ten mne přeci nemůže v podstatě ničím negativním překvapit, a tudíž ani zklamat, říkají si. A z téhož důvodu kolem sebe budují obrannou zeď proti deziluzi. Že tato zeď velice často brání jejich schopnosti spolupracovat s ostatními, asi není třeba dodávat.

Řešení racionální

Otázka deziluze ale může být uchopena i jinak, racionálně. Pravdou je, že v ní záleží na tom, jaký jsme osobnostní typ, jak reagujeme na různé životní situace i na stres. Základní zásady pro obranu před zklamáním se z kolegů jsou ale stále stejné, a řešením v žádném případě není vidět v ostatních pro jistotu to nejhorší. Co udělat, abychom se nezklamali? Jde to v několika jednoduchých bodech, pojďme si je představit

• Respektujme druhé: jejich pohled na svět může být úplně jiný, než se nám zdá. To není chyba, ale vlastnost, ostatně my sami to máme podobě
• Nebojme se zeptat: pokud je důležité, abychompracovních záležitostech věděli, jak na nás kolegové pohlíží, nebojme se jich zeptat a požádat je o férovou a jednoznačnou zpětnou vazbu. Dejme jím najevo, že nechceme, aby se nám zalíbili, a nestrpíme ponižování, ale že je dobré vědět, na čem vzájemně jsme. Proto bychom měli zpětnou vazbu nejen přijmout, ale i poskytovat – za stejných okolností a jen tomu, kdo je na ní připraven.
• Mějme jasno ve svých rolíchpráci i mimo ní. Toto pravidlo se dá rovněž popsat jako „chovejme se transparentně a hlavně profesionálně“. Mějme ovšem na paměti, že pokud se s kolegy stýkáme i mimo zaměstnání, naše světy se prolínají, a naše očekávání zrovna tak.
• Pokud už dojde k deziluzi z chování kolegů, snažme se k věci přistupovat profesionálně a uvědomme si základní věc: příčinou velmi pravděpodobně není zlá vůle, ale chyba v komunikaci. Napravíme-li tuto chybu, problém se vyřeší rychle, dost možná sám.

A to nejdůležitější na závěr: uvědomme si, že jakkoli jsou naše vztahy na pracovišti důležité, to nejdůležitější je práce sama. Právě ona je důvodem, proč se setkáváme. A tudíž tím, co by nás mělo stmelovat. Pak nám budou i vztahy v jejím rámci fungovat všem ku prospěchu.