13. 5. 2013   PhDr. Jan Drahoňovský

Pochvalu a kritiku od sebe jen těžko můžeme zcela oddělit, obojí se často prolíná. Třeba pochválíme celkový výkon, a vytkneme pár maličkostí. Jistě se se mnou shodnete, že tento postup (a v tomto pořadí) bude mnohem úspěšnější, než kdybyste dotyčnému pouze vytkli věci, které se mu nepovedly, a nepochválili ho vůbec. 

V tomto dílu se podíváme na to, jak kritiku sdělit, aby zafungovala opravdu jako motivační nástroj. Mnozí lidé totiž kritizují tak nějak automaticky, vůbec o tom nepřemýšlí a rozhazují okolo sebe hrsti kritiky jako zemědělec osivo. Žel, z těchto semen málokdy vyroste kvalitní obilí, mnohem spíše se nám lidé budou vyhýbat. Dokonce i když nekritizujeme dotyčného, ale někoho třetího (pokud se to děje pravidelně), vytváří to okolo nás aureolu negativní energie. A to jistě nechceme. Ale ponechat bez povšimnutí nevhodné chování, to také nechceme, že?

Kritika by měla být:

• stručná (ne hodinová přednáška),
• konkrétní („Nelíbilo se mi, co jsi o mě řekl před vedoucím na poradě.“),
• neponižující („Ty jsi takový idiot, to snad ani není možné!“ - takto ne!),
• konstruktivní („Příště, prosím tě, přijď, a nejprve to probereme spolu.“),
• srozumitelná (bez narážek a postranních výkladů),
• soukromá (není třeba sdělovat nelichotivé věci před „nastoupenou jednotkou“).

Je též vhodné nejprve začít pochvalou něčeho, co za pochvalu stojí. Obvyklým problémem totiž je, že i dobře míněnou kritiku se lidé ze sebe snaží shodit a obhájit se. Pokud vidí, že jej nezavrhujeme jako člověka, ba že si ho v některých ohledech vážíme, snadno je pak schopen vstřebat i to, co mu chceme vytknout.

Nejčastější chyby při sdělování kritiky:

• Dělá se z toho „velká věc“ (dotyčný je zván „na kobereček“). Tento postup je však vhodný pouze u vyloženého průšvihu nebo opakovaného nedbání našich rad. Jinak stačí poznámka „mezi dveřmi“.
• Otálení se sdělením (souvisí s předchozím, tak dlouho si myslíme, že ještě vlastně není o čem mluvit, až se z toho stane opravdu velká věc).
• Kritika je dlouhá a rozvláčná. Nikdo nemá rád, když nás druzí obírají o čas. Někteří nadřízení ovšem své lidi silně podceňují a mají za to, že aby to pochopili, musí jim udělat dlouhou přednášku. Pokud to však dotyčný nechce pochopit, většinou není problém v tom, že by dostal málo informací.
• Je zoufale nekonkrétní. („Máš komunikační problémy se svými kolegy.“ je informace k ničemu, protože neříká, co je vlastně špatně, ani co má zlepšit. V tomto případě možná povede dokonce ke zhoršení situace.)

Řada lidí se vyhýbá sdělování kritiky jako čert kříži, protože to „není slušné“. Raději dotyčného pomluví všude okolo, jen jemu samotnému to neřeknou. Lze toto chování považovat za ohleduplné? Obávám se, že nikoli. Sice se to onen jedinec možná nakonec dozví, ale již ve zkomolené formě. A už nebude řešit konkrétní chování, které vám vadí, ale bude mít za to, že jej nemáte rádi. Právem! Vždyť, kdybyste ho rádi měli, zcela jistě by vám záleželo na tom, aby z něho byl lepší člověk a netolerovali byste jeho nehezké zvyky. Stejně jako neváháme vynadat svému dítěti, když dělá něco špatného, a pramálo přitom bereme ohledy na jeho city, právě proto, že jej máme rádi.

Nakonec největší brzdou v tomto umění jsou naše vlastní postoje vůči přijímání kritiky od ostatních. Mám vypozorované, že ti kteří zpětnou vazbu (ať již jakoukoli) od svého okolí pravidelně vyžadují, ji také bez problémů dovedou poskytnout a to s úmyslem druhému pomoci. A to by mělo být naším cílem především.

P.S. Přijímat zpětnou vazbu může být leckdy mnohem tvrdší oříšek, ale o tom zase někdy jindy…