9. 2. 2015   PhDr. Jan Drahoňovský

Jistě nemusím nikomu vysvětlovat známý princip, že řeč těla je, co do vlivu na ostatní lidi, zcela rozhodující. Obsah slov, které druhým říkáme, zdaleka nenaplní naše očekávání tolik, jako správné postavení těla, úsměv, využití prostorové blízkosti, atd.
Schopnost správně vysílat a dekódovat signály řeči těla byla pro naše předky kruciální pro to, aby přežili. A tato schopnost hraje zásadní úlohu i v dnešní době. Stačí si uvědomit, že o přijetí do zaměstnání rozhoduje vždycky přijímací pohovor, stejně tak závěrečné zkoušky na většině škol mají povahu ritualizovaného setkání, kdy vědomosti nejsou vždy rozhodující v tom, zdali účastník projde, či nikoli. Dokážeme si vůbec představit, že by to mohlo probíhat nějak jinak? To jsou dost pádné důvody, proč se nám vyplatí se řečí těla zabývat blíže.
Pojďme si položit otázku, co vlastně svým tělem můžeme sdělit. Jistě to nebudou žádná abstraktní sdělení, řeč těla má úzkou spojitost s naším přežitím, tedy sociálním přežitím. Můžeme dát najevo zájem či nezájem, dominanci, podřízenost, atd., popř. nudu, únavu, energičnost, vždy tedy nějaký vztah k ostatním nebo k aktuální sociální situaci (např. nudu a otrávenost na povinném firemním školení). Základem je ale relace k našemu protějšku. A, jak již bylo řečeno, jsme vybaveni mentální kapacitou, která nám umožňuje tyto signály číst a reagovat na ně (jistě, individuální rozdíly mohou být značné).
Proč tedy tolik lidí v této snaze zoufale selhává, když se jedná o vrozenou dovednost? Důvody jsou dvojí. Za prvé je nutno tuto dispozici v přirozeném prostředí rozvíjet. A pokud se vaši rodiče chovali jako roboty, nebo jste dostávali nejednoznačnou zpětnou vazbu na vaše projevy, mohlo dojít k potlačení této schopnosti nebo naučení nefunkčních vzorců (např. neurotických tiků). Ale to neznamená, že je vše ztraceno, stačí v sobě probudit vnímavost ke svým vlastním signálům a dovolit si zkoušet postupně nové vzorce chování (často se jedná o velmi drobné nuance, které se však mohou vysokou mírou podílet na účinku). Druhým, podstatně závažnějším, důvodem je naše tendence k psychologizování, tedy neustálému proudu automatických myšlenek o nás a o druhých lidech. A tak namísto abychom se soustředili na naprosto neopakovatelné setkání s druhým člověkem, přemýšlíme o tom, jestli si o nás náhodou nemyslí, že jsme blbci. K čemu tyto myšlenky vedou? Zpravidla k tomu, že se začneme snažit kontrolovat svůj projev, čímž působíme nepřirozeně, strnulými nebo trhavými pohyby, nervózně se ošíváme nebo rozpačitě koukáme do země, až si možná ten druhý řekne, že skutečně blbci jsme.
Lidé obecně věří, že se musí naučit nějaké skvělé kousky a tajné triky, které jim zajistí úspěch u druhých. Skutečnost je však poněkud střízlivější. Lidé se daleko spíše potřebují odnaučit nesmysly, z nichž se stálým opakováním stal návyk. Mám pro vás návrh: Pokud se skutečně chcete výrazně zlepšit v řeči svého těla, prosím, neuspěchejte tento proces. Můžete si dát předsevzetí, že od teď po dobu jednoho roku se budete soustředit na svůj projev v mezilidských setkáních. Ale ne tak, že si budete říkat, co jste zase udělali blbě, a proč vás dotyčný stále nemá rád, ačkoli se snažíte. To vás nikam neposune. Každou interakci berte jako naprosto jedinečné setkání dvou lidí, kteří se mohou vzájemně obohatit, a užijte si ho. Při tom se soustřeďte pouze na jeden detail svého neverbálního projevu, dejme tomu na udržování vzdálenosti, a můžete si s tím zkoušet hrát, abyste zjistili, co to udělá (občas je to vážně sranda). Já vám v dalších dílech povím, čeho se vyvarovat, a co naopak do svého projevu zapracovat, co vás posune na míle daleko. Můžete to vzít jenom čistě nezávazně jako tipy, které příležitostně vyzkoušíte. Ale pokud se chcete dramaticky zlepšit na dlouhodobé bázi, je třeba k tomu přistoupit jako ke hře, kterou se budete učit kontinuálně. Prosím vás, dovolte si při tom být nedokonalí a občas to dělat úplně blbě (jako když jste se, coby batolata, učili chodit). Tak se nejenom nejvíc naučíte, ale také si tento proces skutečně užijete.

Urna semper!