13. 9. 2012   PhDr. Vojtěch Bednář

Věčný kritik; člověk, který nachází problémy i na tom, co je podle nás v naprostém pořádku. Který ať uděláte nebo navrhnete cokoli, v tom najde chybu, a který také dost často už dopředu vidí obtíže ve zdánlivě perfektním projektu. Co s takovým člověkem? Pokud s ním chceme vyjít, musíme si uvědomit, že „věčný kritik“ může existovat ve dvou základních polohách:

• jako člověk s přirozeně zvýšenou měrou kritičnosti k okolí,
• jako člověk, který si takové chování díky svému okolí vypěstoval.

Jedná-li se o první z možností, pak jsou naše šance chování dotyčného změnit minimální. Jde-li však o případ druhý, a tedy faktickými spoluviníky existence věčného kritika jsme my sami, je naše pole něco s ním udělat mnohem širší.

Velmi často je řešením věčného kritika to, že jeho kolega nebo nadřízený dotyčnou osobu prostě a jednoduše zplísní, „seřve“, a to v okamžiku, kdy mu s ním lidově řečeno dojdou nervy. To není moc dobrý nápad, jednak proto, že se tak stává obvykle v nejméně vhodný okamžik a jednak také proto, že akumulované problémy si jasně uvědomuje ten, kdo se do kritika pustí, ale zato v naprosté většině případů ne on sám. Z pohledu věčného kritika to pak vypadá tak, že je mu něco vyčítáno, ale on si neuvědomuje, že by šlo o nějaký problém a už vůbec, že by byl jeho viníkem.

Jestliže máme kolegu, který nápadně často kritizuje všechno a všechny, je lepší začít s ním pracovat dříve a ne až v okamžiku, kdy se ucho utrhne. Prvním krokem je nikoli nenápadně naznačovat, že nám jeho kritika přerůstá přes hlavu, ale naopak jasné a srozumitelné poskytnutí zpětné vazby. Dotyčnému srozumitelně vysvětlíme, že si velmi vážíme jeho názorů a postojů, ale současně že užívá kritiky nadměrně, a že bychom v mnoha případech spíše ocenili konstruktivní připomínky pro dobro sebe, svého týmu a celé firmy nebo organizace. Pokud to provedeme dostatečně jasně, absolutní většina kritiků nás pochopí a bude se snažit své chování změnit. Pozor, taková změna většinou neproběhne ze dne na den a pokud uvidíme, že se kritik alespoň trochu snaží, neměli bychom mu jeho chování opětovně vyčítat. Zpětnou vazbu poskytujeme kritikovi zásadně v soukromí. Nesnažte se na něj přitom nijak tlačit, nepoužívejte věty typu „my všichni si myslíme“, kritika citově nevydírejte. Prostě mu řekněte, že vám jeho chování nevyhovuje, a že si přejete, aby je změnil.

Tam, kde je nadměrná kritičnost osobnostní vlastností dotyčného, máme poměrně omezené možnosti, jak ho změnit. Mnohem lepší je proto pokusit se najít cestu, jak této vlastnosti aktivně využít. Pokud kritik dostane funkci (a v jejím rámci zodpovědnost), ze které se bude moci vyjadřovat k problémům, přesněji vyhledávat problémy, bude jeho potřeba kritizovat uspokojena a napne se správným směrem. Pak je pravděpodobné, že svou kritikou přestane zatěžovat své okolí. Pozor ale na to, aby to nebral jako snahu odsunout jej „na vedlejší kolej“. Mělo by to právě opačné efekty, než jaké chceme.