31. 5. 2021 Mgr. Petr Hlušička
Návrat do lavic a do kanceláří je spojený s velkým nadšením a očekáváním, které možná někdy předčí samotnou realitu. Po dlouhé době a přesycení on-line schůzky a komunikací na dálku se většina lidí těší na návrat do standardního provozu. To nám může určitou dobu vydržet, ale už se pomalu můžeme setkat s prvními signály, že ne vše může být růžové, jak to nyní vnímáme.
S určitými obavami můžeme sledovat návrat do plného provozu, který někde naskočil přímo do podoby rozjetého vlaku a potřeby dohnat deficit, který covid a s ním spojená opatření způsobil. Můžeme to částečně přirovnat návratu po dovolené, kdy se již pomalu začínáme těšit na naše kolegy a práci samotnou, protože nám chyběla. Ale po chvíli, kdy nám vymizí opálení z dovolené, přestaneme usínat se vzpomínkami na domek na pláži, tak může přijít nepříjemné vystřízlivění.
To se může projevovat výraznou ztrátou prvotního elánu a o to prudším nástupem zátěže spojené s pracovní rutinou, kdy se s ní můžeme hůře vypořádávat. Zároveň může docházet k prvotním nedorozuměním a konfliktům mezi kolegy, na které jsme se tolik těšili. A možná jsme i zapomínali na to, že jsme si před covidem úplně nesedli.
Delší doba v sociální izolaci nebo omezeném kontaktu, mohla oslabit nejen naše sociální dovednosti, ale také trpělivost, tolerantnost a schopnost nacházet kompromisy. Všichni přes samotné nadšení máme nyní v sobě také napětí, které se v nás nastřádalo, a to přirozeně také musí ven.
V tomto kontextu je důležité si uvědomovat, že nám na pracovištích může docházet k napětí v mezilidských vztazích a zároveň k intenzivnější pracovní zátěži na naše lidi. Měli bychom tedy mít v patrnosti potřebu určité adaptační doby, kdy budeme aktivně pracovat v dávkování zátěže, ale také korigování a podpory v rámci vztahů a interakcí.