1. 11. 2026   Mgr. Petr Hlušička

Minulý týden jsme se na Firemním sociologovi věnovali tomu, jak může používání umělé inteligence zasahovat do personálních otázek a proč bychom měli být opatrní při přenášení některých rozhodnutí na AI. Na článek přišlo několik zajímavých reakcí a z nich vyplynulo další téma, které stojí za pozornost. Nejde totiž jen o to, co AI umí. Důležité je také to, co její příchod do firmy dělá s lidmi.

Představme si dnes poměrně běžnou situaci. Firma začne podporovat využívání umělé inteligence a vedoucí zaměstnancům řekne: „Zkoušejte ji, používejte ji při práci a hledejte, co vám může usnadnit.“

Z pohledu vedení je sdělení jasné. Chceme využívat nové možnosti, pracovat efektivněji a technologicky nezaostat.

Část zaměstnanců si ale stejnou větu může přeložit jinak: „Zjistěte, kolik vaší práce už dokáže udělat počítač.“

A právě tento rozdíl v interpretaci může být pro zavádění AI důležitější než samotná technologie.

Zkušenost s AI nemusí obavy snižovat

Mohli bychom očekávat, že největší strach z umělé inteligence budou mít lidé, kteří ji neznají a nepoužívají. Jakmile zaměstnanec zjistí, co AI skutečně umí a kde má limity, obavy by logicky měly ustupovat.

Aktuální poznatky z roku 2026 ale ukazují, že tento vztah nemusí být tak jednoduchý. Lidé, kteří AI používají často, se mohou dopadu technologie na vlastní pracovní místo obávat dokonce více než ti, kteří ji používají jen příležitostně.

Důvod může být velmi praktický. Člověk, který s AI téměř nepracuje, její možnosti sleduje spíše zvenčí. Pravidelný uživatel ale na vlastní práci vidí, že činnost, která dříve zabrala dvě hodiny, může být hotová za půl hodiny. Některé rutinní úkoly lze téměř odstranit a schopnosti používaných nástrojů se navíc rychle zlepšují.

Pak je docela přirozené položit si otázku: Když mi AI ušetří polovinu práce, co bude firma potřebovat za dva roky – mě, nebo nástroj, který používám?

Taková úvaha nemusí znamenat odpor ke změně ani nedostatek digitálních kompetencí. Naopak ji může mít právě člověk, který technologii dobře zná a dokáže si její budoucí možnosti představit.

Problémem se stává nejistota

Obava o vlastní pracovní budoucnost přitom nezůstává pouze soukromým pocitem zaměstnance. Dlouhodobá nejistota může ovlivňovat pracovní angažovanost, ochotu investovat energii do firmy, důvěru ve vedení i rozhodování o tom, zda má smysl hledat zaměstnání jinde.

Vzniká tím zajímavý paradox. Firma zavádí AI, aby byla efektivnější, ale pokud změnu špatně komunikuje, může současně vytvářet nejistotu právě mezi lidmi, kteří se nové technologii přizpůsobují nejrychleji.

Zaměstnanci si potom začnou chybějící informace doplňovat sami. Proč po nás chtějí, abychom AI používali? Budou potom potřebovat méně lidí? Když ukážu, že díky AI zvládnu svoji práci výrazně rychleji, nebude to argument pro zrušení části pracovních míst?

V takové situaci se může objevit i další problém. Lidé sice AI používají, ale přestanou otevřeně sdílet, jak výrazně jim práci usnadňuje. Z jejich pohledu to může být docela racionální. Pokud nevím, jak firma s informací o automatizaci mé práce naloží, nemám velkou motivaci ukazovat všechny možnosti.

Technologická otázka se tak postupně mění v otázku důvěry.

Postřehy

Častější používání AI automaticky neznamená menší obavy. Zkušenější uživatel naopak lépe vidí, které části jeho práce lze automatizovat. Technologická zkušenost proto může přinášet nejen větší kompetenci, ale také realističtější pohled na možné změny vlastní profese.

Velkou roli hraje přímý vedoucí. Současné poznatky ukazují, že kvalitní vedení, pocit respektu a přesvědčení zaměstnance, že organizaci skutečně zajímá jeho situace, mohou nejistotu spojenou s AI výrazně zmírnit. Manažer přitom nemusí mít odpověď na všechno. Podstatná je důvěryhodnost a otevřenost komunikace.

Není vhodné slibovat, že AI pracovní místa nevezme. Takovou jistotu dnes většina vedoucích ani firem jednoduše nemá. Užitečnější je jasně rozlišovat mezi tím, co organizace ví, co plánuje nyní a co zatím předvídat neumí.

Je potřeba mluvit více o práci a méně pouze o technologii. Školení promptování nebo bezpečného používání AI nestačí. Zaměstnance zajímá především to, co nový nástroj znamená pro jejich konkrétní práci, které činnosti budou ubývat, které naopak získají význam a jaké schopnosti budou potřebovat v budoucnu.

Automatizace úkolu není totéž jako zánik pracovního místa. U mnoha profesí se bude spíše měnit obsah práce. Část rutinních činností může ubývat, zatímco větší význam získá kontrola výsledků, rozhodování, znalost kontextu, komunikace, odpovědnost nebo schopnost AI správně zadat a její výstup posoudit. Právě tento rozdíl má smysl zaměstnancům vysvětlovat.

Nejhorší variantou může být komunikační vakuum. Pokud vedení o budoucnosti práce nemluví, neznamená to, že o ní zaměstnanci nepřemýšlejí. Pouze si odpovědi vytvářejí sami – a v nejistotě mají lidé přirozenou tendenci počítat také s negativními scénáři.

Shrnutí

Umělá inteligence není ve firmách pouze technologickou změnou. Dotýká se také profesní identity, pocitu vlastní užitečnosti a velmi základní otázky: Počítá se mnou firma i do budoucna?

Proto nestačí zaměstnancům zpřístupnit nový nástroj a říct jim, aby jej začali používat. Vedoucí by měl současně vysvětlovat, proč firma AI zavádí, co od ní očekává, co se pravděpodobně bude měnit a jakou roli v této změně mají samotní zaměstnanci.

Nemusí přitom slibovat, že se nic nezmění. Takový slib by ostatně nebyl příliš důvěryhodný. Může ale otevřeně říct, co dnes ví, co neví a jak bude firma se změnou pracovat.