20. 1. 2013   PhDr. Jan Drahoňovský

Workoholici, na rozdíl třeba od alkoholiků, bývají vnímáni nikoli jako porucha, ale spíše jako přínos pro společnost. Je tomu opravdu tak? 

Každý psychiatr i barman ví, že je zatracený rozdíl mezi pijákem a alkoholikem (nikoli však kvantitativní). Piják pije, protože mu to působí radost, dovede se kontrolovat a jen málokdy má kvůli pití průšvih. Naproti tomu alkoholik pije, protože jakási neviditelná síla jej k tomu nutí. Pití mu často nepůsobí vůbec žádnou radost, nedovede si je vychutnat, naopak mu způsobuje řadu problémů, které vedou postupně k devastaci všech vztahů s lidmi a pustnutí osobnosti. Naštěstí se porucha rozvíjí postupně a lze se zarazit zavčasu (pokud pochopí, že se jedná skutečně o problém). 

Nejinak tomu bude nejspíš ve světě práce. Analogií pijáka je dříč nebo pracant, který práci chápe doslova v marxovském smyslu, tedy že prací uskutečňuje sebe sama. Takových je ovšem jako šafránu a najdeme je spíše na volné noze. Lidé skutečně zapálení do práce se vyznačují tím, že mají práci jako vášeň. Zpravidla se pro to, co dělají, rozhodli už v útlém mládí, a jsou ochotni tomu věnovat opravdu hodně. Je logické, že na jiné věci nezbývá tolik času, ačkoli většinou si krom práce udržují ještě jiné vášně jako je létání na křídle, lezení po skalách nebo hraní na fujaru (jen zřídkakdy zahrádkářství nebo chov králíků). Tito lidé skutečně vědí, co dělají, proč to dělají a co chtějí dosáhnout. Jejich okolí je považuje za workoholiky, ale ono je to jednoduše baví, a kdyby jim to někdo vzal a přidělil jim obyčejnou netvůrčí a pohodlnou práci, byli by zřejmě nešťastní.

Naproti tomu skuteční workoholici jsou oběti svého vlastního myšlení. Obětují se pro práci, která je vlastně nebaví a produkují sice mnoho činnosti, ale mnohdy jim vlastně uniká smysl jejich počínání. Při diagnóze bychom se měli zeptat především, kde je nějaký vývoj. Jestliže někdo dává své práci všechno, a přitom dělá deset let to samé, nikam se neposouvá a neobohacuje nikoho jiného, pak je asi něco špatně. Tolik času a úsilí, aby pouze zůstal tam, kde je! Není to šílené?! Ten, kdo skutečně dává své práci všechno (resp. skoro všechno), se pravděpodobně po pár letech ocitne dál než většina jeho kolegů a své vrstevníky jaksi přeroste. Potom dojde buďto k jeho povýšení nebo specializaci v rámci oboru a expanzi i mimo rodnou firmu (např. formou poskytování školení). (Samozřejmě to souvisí i se zájmem o neustálé vzdělávání a kontakt s kolegy z oboru odjinud.) Anebo si řekne, že svět je příliš zajímavý na to, aby se věnoval jen práci, a vyšetří si energii na jiné záliby. V každém případě od něho ale neuslyšíte stížnosti, že je vytížen nebo dokonce přetížen. A pokud přece, bude mít v ruce už připravený konkrétní návrh řešení. Rozhodně nebude chodit po okolních kancelářích a nadávat na zavalení prací, aniž by to doopravdy byl ochoten změnit.

Existenciální psycholog Viktor E. Frankl mluvil o tzv. nedělní neuróze, čili pocitu prázdnoty, který se dostavuje, pokud skončí pracovní vypětí a jedinec je ponechán sám sobě. Tato neuróza pramení podle něho z nedostatku smyslu. Pokud tedy nevidíte smysl své práce, jste ohroženi existenciální frustrací – zmarem z bytí. A v takovém případě nepomůže pracovat více, déle a tvrději. Pokud se v chvílích ne-práce dostavuje  prázdnota, možná by stálo za to se zamyslet, zdali se prací jenom nevyhýbáte něčemu, co doopravdy chcete (a zároveň se toho bojíte). Práce se potom může stát vhodnou výmluvou. Podle Frankla není konečným cílem jedince sebeuplatnění, nýbrž sebe-přesah. Měli bychom tedy usilovat o to, abychom smysl svého konání aktivně vtiskovali okolnímu světu. To může být samozřejmě mnohem náročnější, než se pasivně podvolit tomu, co se zrovna nabízí. Ale je to v zásadě jediná možnost, pokud chceme žít plně.