2. 12. 2013 PhDr. Jan Drahoňovský
Občas toho máme vážně nad hlavu. Náš šéf, kolegové, klienti, manželka, rodiče, děti, pes, a především my sami si na sebe toho umíme na sebe připravit tolik, že až oči přechází. A tak jediné, po čem toužíme, je klid…
Všude okolo nás se mluví o tom, že žijeme v hektické době, že úkoly kladené na lidi přesahují jejich možnosti, že je moderní člověk žije v nerovnováze. Je tomu opravdu tak? Jistě naše doba klade na běžného člověka podstatně vyšší nároky než dejme tomu ještě před padesáti lety, kladedy více než čtyřicet procent populace pracovalo v zemědělství (před dvě stě lety to bylo celých 90%). Měli tito lidé méně práce než dnes? Kdo znáte soukromé zemědělce nebo ještě pamatujete, jak vaši prarodiči hospodařili, jistě uznáte, že málo práce rozhodně neměli. Ba naopak, obvyklý model byl, že prakticky celý den něco dělali. Když se nestaralo o dobytek v chlívu, kosila se tráva, sadařilo se, nebo alespoň opravovaly nástroje. Nicméně také si možná vybavíte, že tyto práce se namnoze prováděly v klidu a jaksi samovolně. Ještě mám v živé paměti, jak si děda vždycky k večeru na verpánku naklepával kosy, aby mohl ráno za svítání jít na trávu pro králíky. Pracoval velmi soustředěně, a čišela z něho uvolněnost a radost z vykonané práce. Celý den dělal, a nepamatuji, že bych ho viděl někdy ztahaného, přetíženého nebo snad dokonce vyhořelého. Starosti zajisté míval, třeba když mu půlka králíků vychcípala na mixomatózu, ale nebylo to nic dramatického. V čem byl tedy rozdíl oproti dnešním utahaným a utrápeným manažerům? Podle mého byl okolní svět sedláků mnohem srozumitelnější a přehlednější. Všechno mělo svůj čas a své místo, bylo zřejmé, co se má udělat nejdřív, co potom, a co počká třeba na zimu, kdy nebude co dělat jiného. A každému člověku v obci také byla zřejmá jeho sociální (a tedy i pracovní) role. A tohle nám možná tak trochu chybí a po tomhle voláme, když chceme klid.
Znamená snad klid absolutní nečinnost? Rozhodně ne! Spíše se tím myslí bezstarostnost, tedy že nám v hlavě nepoletují myšlenky, co přijde za pár dní za průšvih, nebo co jsme všechno povorali v minulosti. Jak bychom takového stavu mohli dosáhnout? Za hluboké meditace to prý možné je, ale jak často se to vlastně povede? A samozřejmě i během spánku, i když opravdu klidný spánek také začíná být vzácností (jednou z příčin může být i všudypřítomný světelný a hlukový smog během noci).
Jak toho dosáhnout, jestliže zrovna jsme v jednom kole a přijde nám, že to jinak nejde? Jednoduše uvědoměním si, že vaše vytíženost je především stav vaší mysli, který si sami ordinujete, nikoli neotřesitelná skutečnost. Ano, právě tak! Důkladným rozborem bychom odhalili, že lidé si toho obvykle (dobrovolně) nabírají hodně a zároveň pracují velmi neekonomicky. Tzn. že si nedovedou rozvrhnout cestu tak, aby při tom vyřídili víc záležitostí najednou, že si neudělají pořádnou přípravu (protože to zabere čas), a potom na místě samém zmatkují a zbytečně se zdržují, že vysedávají s kolegy na kávě (často v nejproduktivnější části dne), kde beztak jen nadávají na poměry, a potom musí chvátat apod. A také, že neumí odmítnout úkoly, které jim nepřísluší (aby byli zadobře s vedením), nebo na které jednoduše nemají (protože nechtějí vypadat jako neschopní). Jak je to tedy s tím stresem? Ruku na srdce, z větší části si jej způsobujeme sami tím, že lezeme dobrovolně do něčeho, co je příliš náročné nebo zabere příliš mnoho času jenom proto, abychom vyhověli určité sociální roli (např. abychom měli auto alespoň jako náš soused), nebo z nějakého nezřetelného pocitu, že jednoduše musíme (i kdybychom měli padnout).
Na začátku jsem položil otázku, sluší se na ni odpovědět: Klid přijde právě v okamžiku, kdy si to dovolíme a učiníme k tomu smysluplné kroky.