25. 3. 2013   PhDr. Jan Drahoňovský

„Kdo sám není moudrý, nedá na dobré rady.“ - N. Machiavelli

Většina problémů, které lidi řeší, se týká ve skutečnosti jich samých, i když celou dobu mluví o někom jiném. Jiní lidé nám často v práci ani v životě objektivně nepřekáží, ale přesto na ně musíme myslet a stresovat se tím. To ale  ztěžuje soustředění na běžné věci a možná se i přenáší do jiných oblastí. Takový člověk nepotřebuje najít radu, jak se chovat. To nebude fungovat. Jestli na něm bude znát, že ho situace trápí, nic se nezmění, přinejmenším ne pro něho k lepšímu. Jediné, co potřebuje, je urovnat si sám v sobě rozpor mezi realitou a svými (často nepřiznanými) očekáváními. A potom se rozhodnout, co vlastně bude dělat. Úkolem profesionálního poradce je především pomoci mu si udělat pořádek ve svých myšlenkách a emocích. Je to úkol poměrně skromný, ale bohužel nesnadný. Rady typu „udělej g,h, a nedělej k,l“ jen zřídkakdy někomu pomohou. Ostatně, takové rady jsme zvyklí slýchat od rodičů, kamarádů či kolegů dennodenně, a to často aniž byste si o ně žádali. 

Důvodem, proč je to celé tak složité, je mj. naše potřeba autonomie. Je dosti pravděpodobné, že v případě rad od druhých, co máme dělat, se naše Já postaví automaticky (podvědomě) do opozice, protože pokud rádce bezmyšlenkovitě poslechneme, vzdáváme se své vlastní autonomie a vlastního myšlení, jednoduše jsme tak či onak závislí na něm a jemu musíme připsat kredit za řešení. A to si v dospělosti přeje opravdu málokdo, protože nás to sráží zpátky do dětství, kdy jsme neměli ani zkušenosti, ani jsme nedisponovali racionálním myšlením. Mnohdy pak dochází k vtipným (nebo trapným) psychologickým hrám mezi rádcem a tazatelem o to, kdo vlastně má v rukou moc. Typicky tazatel jako by poradit chce, ale postupně všechna nabízená řešení zavrhuje, až je z toho rádce zoufalý. Sice se problém nevyřešil, ale žadatel o radu si tímto potvrdí svou autonomii, z čehož plyne nemalá slast. 

To ovšem nemusí být ta největší překážka. Mnohdy by člověk dal téměř cokoli, jen kdyby mu někdo naservíroval řešení jeho zapeklité situace, a jeho podřízená pozice vůči rádci pro něho není žádná nevýhoda. Jenže na jeho úrovni znalostí a vnímání světa jednoduše nabízená řešení nedovede přijmout. Nechápe je, nebo není schopen se podle nich řídit, i kdyby sebevíc chtěl. 

I v případě, že tazatel rádce poslechne a ono to vyjde, není vyhráno. Tímto způsobem se ve skutečnosti nic nenaučil, protože nemusel použít své myšlení a zkušenosti, pouze slepě přejal postup jiného, bez jakéhokoli porozumění. A až se setká s další těžkostí, opět si nebude vědět rady. 

Psycholog-poradce má za úkol především vést diskusi s klientovým zaběhnutým způsobem vnímání světa, druhých lidí a sebe sama tak, aby rozšířil jeho obzor a sám si našel řešení. Třeba ne dokonalé, ale jeho vlastní - takové, kterému rozumí (ale které je odlišné od toho, co dělal dosud).

Lidé spíše chtějí, aby jim druzí potvrdili jejich způsob vidění světa, i když jim zcela prokazatelně škodí! Chtějí, aby jim potvrdili, že jejich šéf je mizera, kolegové nedělají nic a oni jsou vlastně chudáci, které je třeba politovat. Nejenom, že se tyto postoje při bližším pohledu ukáží minimálně zčásti jako nepravdivé, ale především nevedou k žádnému konstruktivnímu jednání. 

Psychologické poradenství není totéž co psychoterapie, nezmění vaši osobnost, to by bylo příliš bláhové. Také nedovede vyřešit předestřený problém beze zbytku, protože v životě je spousta situací, které žádné optimální řešení nemají. Naučí vás se k tomu postavit čelem jako k výzvě, zapojit svůj rozum a dosavadní zkušenosti a oprostit se od pověr a bláhových přání. A při střetu s podobným typem problémů v budoucnu se s nimi budete schopen vypořádat snadněji a s grácií. A to vám nejspíš maminka ani kamarádi v hospodě nabídnout nemohou.