14. 1. 2013 PhDr. Jan Drahoňovský
Zní vám to příliš kontroverzně? Nejraději byste se učili a rozvíjeli samovolně a bez bolesti. Také by bylo dobré vědět naprosto přesně, co chcete, a jít si za tím přímočaře a s urputností jako komisař Rex po darebákovi. Jenže takové štěstí má v životě málokdo.
„Tendence vyhnout se každé, byť jen minimální, bolesti v životě je znakem malosti ducha.“
Fridrich Nietzsche
Kéž bychom si vybrali hned na začátku správnou cestu a nemarnili zbytečně čas a ušetřili si různé pády! Jenže ono je to v kariéře podobně jako při hledání partnerky (partnera). Vždyť kdo si bere svou první lásku? Karamboly ve vztazích bolí, ale ze zpětného pohledu se zdají docela přirozené a jen díky nim získáváme jistý nadhled a zkušenosti a k problémům v dalších vztazích již přistupujeme uvážlivěji (aspoň doufám). A nejinak je tomu při budování kariéry. Většina lidí se od svého vysněného směru více nebo méně odkloní, protože jednoduše přijde nabídka, která se jim zdá v tu chvíli akceptovatelná. Mnozí z nás si v rámci své profese vyberou činnosti, o kterých se domnívají, že by je měli zvládat, ačkoli jim nejsou blízké. A to bývá někdy kámen úrazu. Neříkám, že se člověk nemůže naučit ledacos. Samozřejmě že může. Ale pokud je to něco, s čím vnitřně nesouzní, bude pouze průměrný nebo lehce nadprůměrný, ovšem za cenu obrovského vypětí. A zpravidla promrhá potenciál, který má v jiné oblasti, což je jistě škoda. Anebo se zbytečně budete sebetrýznit za to, že vám to nejde, jak „by mělo“, tedy že nejste dokonalí.
Např. Sigmund Freud vděćí za svou slávu právě své neschopnosti. Ano, ctižádostivý a svědomitý lékař-patolog Freud se dostal k léčbě psychických problémů jak slepý k houslím. A protože byl učenlivý a chtěl svým pacientům pomoci, učil se tehdy jedinou účinnou metodu – hypnózu - u Charcotta v Paříži. Jenže Freudovi se nedařilo pacienty zhypnotizovat, jak to vídal u svého učitele. Zatímco většina lidí na jeho místě by to buď vzdala a přešla na jiný obor, anebo vytrvale zkoušeli dál, až by dosáhli průměrného výsledku, ne tak Freud. Podařilo se mu jaksi pochopit princip hypnózy a metodu modifikoval, objevil metodu volných asociací. Tím pádem se se již ani nemusel na pacienty dívat (což jej ostatně rozčilovalo), a uvolnil se potenciál pro jeho hloubavého ducha. Teorie, kterou na základě toho vytvořil, měla posléze dopad srovnatelný snad jen s vynálezem kola. Kdyby se Freudovi hypnóza dařila, stal by se jen dalším psychiatrem své doby, dnes by ho téměř nikdo neznal, a kdo ví, jak by psychologie vypadala. A přece na počátku byla neschopnost a také pokora tuto svou neschopnost přijmout. Kupodivu to není snadné umění.
Podobných příkladů najdeme v historii až znepokojivě často (stačí jen zalistovat životopisy). Jen u málokterého šťastlivce směřovala cesta k úspěchu rovně, daleko spíše mnohými zákruty a slepými rameny.
Měli bychom pouze mít na paměti, že selhání jsou nevyhnutelná, a nemusí to být opravdu žádná katastrofa, pokud to tak nepojmenujeme. Ale také by to nemělo vést k závěru, že když vám něco nepůjde, měli byste se na to hned vykašlat a dělat něco úplně jiného (nejlépe něco, co se nedá pokazit). Stačí se k neúspěchu postavit právě tak, jak si zaslouží, tedy realisticky. To je možná to nejtěžší, protože v lidské přirozenosti je neúspěchy buďto popírat (či alespoň bagatelizovat), anebo vyvozovat z jedné události neopodstatněné generalizované závěry („Pokazím, na co sáhnu.“). Tímto přístupem nebudete však užiteční ani sobě, ani ostatním.
Přeji vám hodně zdaru (a málo nezdarů)!
Tímto tlačítkem nám dáte vědět, že se vám článek líbil. Nejde o sdílení na sociálních sítích.
