22. 4. 2013 PhDr. Jan Drahoňovský
Po úspěšném dílu o vnitřních lžích přicházím s pokračováním. Proč věnovat tolik pozornosti odkrýváním nepravd, které přeci všichni okolo také používají a nijak jim to zjevně v životě nevadí? Protože pouze skrze tuto vnitřní upřímnost se můžeme stát skutečně silnými. Kdo pečlivě své slabosti skrývá, podobá se zločinci, který se bojí, aby nebyl dopaden. Pokud si však uvědomíme, jakým bludům jsme ochotni věřit, můžeme se jim zasmát a už nad námi ztratí svou moc.
Až budu mít dost peněz, budu si skutečně užívat. Kdy že to bude? Nikdy! Možná se spíše bojíte doopravdy si užívat života, toto je jen výmluva, za kterou se skrývá nějaký strach (např. z osamění). Zpytujte svou duši, jestli se za potřebou peněz neskrývá nějaká úplně jiná (často poněkud trapná) potřeba či touha.
Musím spěchat. Pospíchat, nebo budit zdání vytíženosti? Popř. máte obavy, že když se zastavíte, jako byste nežili? Jedná se o rub vnitřní lži, o které už byla řeč minule (chci klid). Ve skutečnosti není dobré ani špatné být v klidu, zrovna jako spěchat. Můžete praktikovat obojí a střídat podle aktuální chuti a potřeby. Měli byste však vědět, proč to děláte. Pokud pospícháte jen, aby si ostatní mysleli, že jste hodně vytížení, nejste upřímní sami k sobě.
Musím mít neustále všechno pod kontrolou. Je to možné? Máte vždy pod kontrolou své emoce? Pak byste zřejmě nikdy nebyli rozčilení nebo smutní (pochybuji, že byste si takové stavy úmyslně vyvolali). O kontrole jiných lidí ani nemluvě. Snaha kontrolovat neustále své okolí (ženu, děti, psa, podřízené...) svědčí o nízkém sebevědomí. Vaše pozornost je rozptýlena a jen sotva budete dobří v tom, co je hlavní náplní vaší práce. Zkuste se zamyslet nad tímto pradávným rčením:
„Svět funguje jen tedy, necháme-li věcem volný průběh. Nesmíme se snažit zasahovat.“ Lao`c
Jednou to bude lepší. Nebude. Pořád, až do smrti, budete muset překonávat nějaké překážky a výzvy. Henry Fonda údajně ještě v 60 letech pravidelně zvracel před každým divadelním představením kvůli trémě. A jaký to byl herec! Určitá míra nepohodlí je trvalou součástí života, cykly napětí a uvolnění by se měly střídat v nějaké rozumné frekvenci, ale život zcela bez napětí již není životem.
Kdyby nebylo jich... Hází vám ostatní klacky pod nohy? Pokud jste přesvědčení, že druzí vám chtějí škodit, budete se chovat tak, že se v tom jen utvrdíte, a z toho neexistuje východisko. Pokud by vám druzí opravdu jen chtěli škodit, museli by kvůli tomu zanedbávat svou práci a jiné radovánky a vynaložit značné intelektové úsilí právě na to, aby vám uškodili (namísto aby řešili třeba co budou dělat k večeři nebo kam pojedou o víkendu). A to je nepravděpodobné, takovou cenu pro ně zřejmě nemáte. Možná vás občas pomluví, leckdy se na vás budou mračit. To ovšem patří k životu, to se snést dá. Pokud zaujmete toto stanovisko, možná zjistíte, že se s nimi dokážete i smát a řešit zajímavé věci, ne jen se bránit jejich útokům.
Nemám čas ani sílu na cvičení. Myslíte, že když pracujete hlavou a máte vysokou odpovědnost, můžete zanedbávat své tělo? Každý, kdo chodí běhat do parku, plavat do bazénu nebo jezdí do práce na kole, vám potvrdí, že se mu pak veškeré problémy řeší lehčeji a energii rozhodně neztrácí, maximálně jej to přinutí jít spát dřív, což není na škodu. Vysvětlení, proč to funguje, je vícero. Především se vám vyplaví do krve endogenní opiáty, mozek je více okysličen (lépe mu to pak pracuje). A především se fyzickou dřinou přinutíte přestat myslet na práci . A to není málo!
Jsem takový(á), protože jsem měl špatné dětství. Proboha! Tímto psychologizováním nepomůžete ani sobě, ani nikomu jinému. Kdo z nás měl ideální dětství a ideální rodiče?? Každý si neseme s sebou nějaké hořké zkušenosti, ale vymlouvat se na to ještě ve 30, 40, 50 letech?? Pokud si myslíte, že příčina vašich těžkostí vězí v nevyřešených problémech v dětství, navštivte určitě psychoterapeuta. Ale, prosím, nepoužívejte to jako obhajobu pro své nepřizpůsobivé chování.
Musím se hodně snažit. Nesmysl! Můžete to udělat dobře nebo špatně popř. něco mezi tím. Pokud to budete zkoušet poprvé, téměř jistě to dobře neuděláte. To vás jistě neodradí a budete to zkoušet dál (popř. si snížíte laťku). Ale snažit se (try-hard)?? To nevede k úspěchu, naopak je často používáno jako výmluva: „Ale vždyť já se přeci tolik snažil!“ Snažit se nemusíte, udělat byste to měli, popř. (pokud je to příliš těžké) můžete jít od toho a najít si reálnější cíl.
Pamatujte, lidé obvykle dávají přednost krásným lžím před ošklivou pravdou. Ovšem věřím, že v sobě máte kus filosofa (filos + sofia = ten, kdo miluje moudrost) a dovedete být sami k sobě upřímní, i když to kolikrát velmi bolí.